Díky osobnímu pozvání našeho učitele (sensei Nakagawa) mohla i v roce 2026 vyrazit malá skupinka z České republiky trénovat přímo do kolébky vzniku umění japonského meče a zároveň poznávat japonskou kulturu a historii. Naši českou skupinku tvořili tři účastníci – Alena Smutná/překladatelka, Pavel Slavík/šéf a moje maličkost Martin Hradecký/muž do nepohody. Bohužel s námi nemohl letět náš kamarád Jan Weiss a to z vážných rodinných důvodů. Minulý rok (2025) jsem nemohl z vážných zdravotních důvodů letět s Pavlem a Honzou já, takže jsme si trochu vyměnili role. V rámci tréninkové praxe jsme se v Japonsku samozřejmě zaměřili na kenjutsu a battōjutsu (školy Nakagawa ryū battōjutsu) a to přímo pod dohledem senseie Nakagawy.
Chatka v horách
Letošní návštěva Japonských ostrovů byla celkově již má čtvrtá. U Nakagawy senseie jsem byl v minulosti trénovat již v roce 2018. Svůj 25 denní pobyt bych zpětně rozdělil na tréninkovou část a poznávací část. Tréninková část probíhala na ostrově Kyūshū v odlehlých horách v oblasti Kunisaki, kde sensei Nakagawa žije. Zde jsme spolu s Ájou a Pavlem bydleli, trénovali anebo vyráželi na různé poznávací výlety. Byli jsme ubytovaní v jednoduché chatce a spali přímo v místnosti s tatami na futonech. Sice nás občas zlobila voda a elektrický proud, ale přesto jsme si tento pobyt v klidném a přírodním prostředí velice užili. Společnost nám zde dělali překrásní motýly, ale i pavouci, mnohonožky, různí brouci či gekoni. Přes den létali dravci jako Luňák hnědý nebo Jestřáb lesní. Viděli jsme i kyūšské srnky a divoká prasata. Za všechny zpěvné ptáky zmíním Pěnici japonskou, která je charakteristická svým voláním „ho-kokekyo!“ symbolizující venkovské Japonsko.
Umění meče
Samotné tréninky s mečem probíhaly na několika místech. Někdy na příjezdové cestě, jindy u ohniště (tam většinou tameshigiri), nebo přímo v lese. Několikrát jsme také trénovali na břehu moře, či v atraktivních prostorách nějaké svatyně. Cvičili jsem nejen během dne, ale občas i večer za horší viditelnosti. Trénovali jsme samozřejmě sestavy happō nuki a hon iai. Dále kompletní techniky shihō giri a kumitachi. Neopomněli jsme i na techniky s dvěma meči – nitō no kata. Ohledně tameshigiri, tak po domluvě se senseiem jsme se prioritně zaměřili na sekání bambusů. Jedná se o zelené bambusy madake, které jsme si rádi jeli nařezat a připravit. I toto je součástí tréninku. Připravili jsme si i nové improvizované stojany. Možnost sekat čerstvé bambusové stvoly různých tlouštěk a to ve značném množství je opravdu úžasná tréninková praxe. Během tameshigiri nejde jen o přeseknutí cíle konkrétní technikou, ale o celkový pohyb, načasování a určitou ladnost provedení. A jak říká Nakagawa sensei:
„Při tameshigiri je nejdůležitější správná vzdálenost a potom hasuji – úhel čepele meče shodný s dráhou seku. Pokud nebudete mít správné hasuji, neprovedete dobrý sek.“
Dalším prvkem na který jsme se v naší praxi tameshigiri zaměřili, bylo tenouchi – práce rukou při seku mečem, podobná jako při ždímání čajového ručníku. Z pohledu studentů tradičních bojových umění se tameshigiri praktikuje pro ověření si funkčnosti techniky, kvality jednotlivých seků a jejich kombinací. Je to tréninkový proces, který vám může pomoci zlepšit vaši techniku. V rámci doplňkového tréninku jsme se ještě věnovali i vrhání bō-shurikenů do vyřazených tatami, které nám sensei zajistil.
Kulinářské hody
To co neodmyslitelně k senseiovi ještě patří, je jeho kuchařské umění. Sensei se o nás staral jako o vlastní rodinu a každý den nám vařil úchvatná japonská jídla. Jednu specialitku si vymyslela i Ája, tzv. nagashi somen – „tekoucí nudle“. Tato jedinečná japonská kulinářská tradice vás donutí jíst a chytat hůlkami tenké nudle, které stékají po bambusové skluzavce se studenou, čistou vodou. Příprava a realizace stála za to. Zároveň s tím probíhaly pro mne nezapomenutelné večery, kde jsme prodiskutovali mnoho zajímavých témat. Jeden večer jsme se například i věnovali výrobě tradičních sandálů waraji – což bylo super. Jindy odpoledne se sjeli přátelé Nakagawy senseie a připravili pro nás barbecue. Spousta grilování (výborné byly mořské potvory), dobré pití a možnost vyzkoušet popíjet místní specialitu „bamboo saké“ – prostě paráda.
Shintoistické svatyně na Kyūshū
Jak jsem již zmínil výše, tak mimo tréninky a diskuse se senseiem jsme také vyráželi na zajímavé poznávací výlety po ostrově Kyūshū. Navštívili jsme například svatyně Hachiman Nadagu jinja a Yasaki jinja, které se nacházejí v prefektuře Ōita. Svatyně Yasaki jinja je zasvěcena božstvům spojeným s ochranou místní komunity, úrodou a prosperitou a bývá dějištěm tradičních festivalů a náboženských obřadů.
Další svatyní, kterou jsme navštívili byla Usa jingu, která je jednou z hlavních svatyní zasvěcených Hachimanovi – bohu lukostřelby a války. Svatyně Usa měla velký vliv na kulturu poloostrova Kunisaki a formovala místní náboženství uctíváním hor a propojení s přírodou. Určitá zajímavost je, že jednou do roka se zde konají slavnosti yabusame – lukostřelců tryskem jedoucích na koních, kteří zasahují s velkou přesností malé terče.
Hrady Nakatsu a Yatsushiro
Obrovsky jsem se těšil na samurajské hrady a musím přiznat, že hrad Nakatsu-jō naprosto splnil má očekávání. Tento hrad byl postaven v roce 1587 za vlády Kurody Yoshitaki a je v úžasně zachovalém stavu. Hrad v současnosti slouží jako muzeum vystavující dědictví rodin, které vládly regionu. Muzeum vystavuje mnoho originálních samurajských zbrojí, zbraní a dalších zajímavých historických artefaktů.
Dalším hradem na ostrově Kyūshū byl Yatsushiro-jō. Bohužel Yatsushiro-jō jsou dnes již rujny historického hradu ve městě Yatsushiro na ostrově Kyūshū. Byl postaven roku 1622 v raném období Edo jako strategická pevnost chránící jižní část provincie Higo. Původně měl mohutnou hlavní věž a rozsáhlý systém kamenných hradeb a vodních příkopů, avšak hlavní opevněná věž byla v roce 1672 zničena úderem blesku a již nebyla obnovena. Do současnosti se dochovaly především kamenné zdi, části příkopů a areál bývalého hradu, na jehož místě dnes stojí shintóistická svatyně.
Budhistické chrámy Futago-ji a Kyūsentō-ji
Samozřejmě jsme také vyrazili poznávat budhistické chrámy. Prvním byl Futago-ji. Což je významný buddhistický chrám školy Tendai nacházející se na svazích hory Futago na poloostrově Kunisaki. Chrám byl založen již v roce 718 mnichem Ninmonem a stal se centrem duchovní tradice rokugō manzan, která jedinečným způsobem propojuje buddhismus, shintōismus a horskou asketickou praxi shugendō. Nádherné mohutné kamenné sochy strážců Niō zde vítají příchozí ,zatímco samotný chrám je obklopen hustými lesy a krásnou přírodou. Díky své více než třináctisetleté historii, duchovní atmosféře a harmonickému spojení s okolní krajinou patří Futago-ji mezi nejvýznamnější historická a náboženská místa na ostrově Kyūshū.
Naprosto výjímečná návštěva byla dnes již převážně zaniklého horského buddhistického chrámového komplexu Kyūsentō-ji. Nachází se na svazích hory Fudō. Ve středověku patřil Kyūsentō-ji mezi nejvýznamnější chrámy poloostrova Kunisaki. Některé prameny uvádějí, že byl označován dokonce jako „Kōja-san západního Japonska“ díky svému náboženskému vlivu. V období válek Sengoku byl komplex zničen.Většina staveb Kyūsentō-ji tehdy zanikla a dochovaly se hlavně ruiny. Nejznámější částí jsou ruiny hlavního chrámového areálu a tzv. Oku-no-in (vnitřní svatyně). Návštěvníky vítají mohutné sochy Niō, buddhistických strážců. Dochovaly se také kamenné památky, hrob spojovaný s tajemným asketou a zbytky někdejších staveb roztroušené v lese. K tomuto místu má sensei Nakagawa velmi osobní vztah a realizovaný trénink zde byl opravdu velmi zvláštní.
Starožitnosti I.
Při našich cestách jsme navštívili se senseiem i několik starožitnictví a objevili ve městě Oita novou specializovanou prodejnu na nihontō a další tradiční japonské zbraně. Zde jsme využili možnosti si detailněji prohlédnout šest originálních mečů (většinou to byly katany), dvě muškety teppō, jūmonji yari (hrot kopí) a několik desítek tsub (na skladě jich měli přes dva tisíce.) Jednu takovou starou mečovou záštitu jsem si na památku zde pořídil.
Senchadō a sadō
Jindy při návštěvě Kumamoto, jsme měli možnost být hosty nejdříve na čajovém obřadu senchadō a posléze na tradičním obřadu sadō. Čajový obřad senchadō pro nás připravovala paní Yoshida sensei, která tuto formu přípravy čaje učí a je dobrou známou Nakagawy senseie. Senchadō je tradiční japonské umění přípravy a podávání zeleného čaje sencha, které se rozvíjelo od období Edo a klade důraz na eleganci, harmonii, pohostinnost a estetický prožitek. Na rozdíl od známějšího čajového obřadu spojeného s práškovým čajem matcha se v senchadō používají celé čajové lístky louhované v konvičce, přičemž velká pozornost je věnována kvalitě vody, teplotě, délce louhování i vhodnému nádobí. Praktikování senchadō není pouze o pití čaje, ale také o kultivaci mysli, ocenění přírody, umění a mezilidských vztahů. Celý obřad vytváří klidnou atmosféru, která vybízí k soustředění, vzájemnému respektu a vychutnání přítomného okamžiku.
Takano sensei nás poctila ukázkou čajového obřadu školy Enshū ryū, která patří mezi buke sahō. Jedná se o tradiční školu japonského čajového obřadu založenou v 17. století samurajským šlechticem Kobori Enshū. Na rozdíl od škol navazujících především na strohou estetiku wabi, Enshū ryū rozvíjí ideál kirei-sabi (elegantní sabi), který spojuje jednoduchost, harmonii a vytříbenou krásu s důstojností samurajské kultury. Zde jsme si mohli po obřadu vyzkoušet i některé praktické nácviky – viz. správné používání čajové metly chasen. Oba obřady jsme si moc užili a zanechaná stopa v nás rezonuje dodnes.
Shimada muzeum a hrad Kumamoto
Hrad Kumamoto je dominantou stejnojmenného města v prefektuře Kumamoto. Jedná se o jeden z nejznámějších a nejlépe opevněných hradů v celém Japonsku. Já osobně jsem ho navštívil již v roce 2007. Bohužel je po velkém zemětřesení v roce 2016 (které ho značně poškodilo) uzavřen. Proto jsme využili příležitosti navštívit nedaleké Shimada muzeum. Toto muzeum bylo otevřeno v roce 1977 na základě přání pana Shimady Matomiho, sběratele, badatele a milovníka japonských starožitností. Svůj život zasvětil uchovávání a studiu historických dokumentů a uměleckých řemesel souvisejících se samurajskou kulturou v Kumamotu. Základy muzea položil na pozemku svého soukromého domu. Reprezentativními sbírkami muzea jsou díla a památky na Miyamota Musashiho.
Tanakovi, keramická dílna a čajová plantáž
Na několik dní jsme se také přesunuli do oblasti Ueno Mifune (stále ostrov Kyūshū), kde jsme bydleli u pana Tanaky a jeho rodiny. Zde jsme kromě jiného navštívili keramickou dílnu Higurashi no mori, kde jsme si mohli vyzkoušet výrobu chawanu a další keramiky – bezva zážitek. Jedno odpoledne jsme vyrazili na čajové plantáže pana Noguchiho. Jeho dědeček založil svá čajová pole na náhorní plošině Yoshimuta a od té doby se rodina Noguchi snaží plně věnovat pěstování kvalitního zeleného čaje. Sestra paní Tanakové se provdala do rodiny pana Noguchiho, a tak jsme rádi využili možnost podívat se na plantáže a navštívit místní čajovnu/restauraci.
Starožitnosti II.
Využili jsme i pozvání pana Inomaru (kamaráda a bývalého studenta senseie Nakagawy) a navštívili ho v jeho domě, kde nás výtečně pohostil. Zde jsme si mohli prohlédnout některé meče či jiné historické zbraně (hlavně muškety teppō, kakae zutsu a hinawajū) z jeho rozsáhlé sbírky (vlastní cca 40 originálních mečů). Mezi opravdu úžasnými originálními exponáty vynikal nodachi – v překladu polní meč. V hierarchii japonských chladných zbraní a to hlavně díky svým obřím rozměrům, plnil v minulosti roli masivní bitevní zbraně. Ještě jednou děkujeme Inomaru san.
Enbu – vystoupení na památku samuraje Mayabiho Teizōa
Náš trénink na ostrově Kyūshū vyvrcholil veřejnou ukázkou při oslavách výročí úmrtí samuraje Miyabeho Teizōa. V rámci celého programu nejprve probíhala bohoslužba na památku Teizōa. Poté bylo znamenité vystoupení bubenické skupiny (tradiční bubny taikó) tvořené dětmi z místní školy. Následně přišla na řadu ukázka skupiny teppōtai vedená Inomaru-sanem, doplnění panem Tanakou a jeho synem. Slovo teppō primárně označuje tradiční japonské křesadlové a doutnákové arkebuzy (pěchotní střelné zbraně), které se do Japonska dostaly v 16. století z Evropy. V širším kontextu se v japonštině používá jako obecný výraz pro střelnou zbraň či dělo. Na závěr oslavy jsme předvedli (česká skupina) povedené sekací testy tameshigiri. Byla to opravdu zajímavá zkušenost vystupovat před japonským publikem. S Pavlem jsme si později ještě úspěšně vyzkoušeli tameshigiri na živém cca 10 metrovém bambusu. I toto bylo super.
Hrad Nagoya
Poté jsme se přesunuli na ostrov Honshū, kde jsme i nadále poznávali naplno japonskou kulturu a historii. Spolu s Pavlem jsme navštívili hrad v Nagoyi. Nagoya-jō je jeden z nejvýznamnějších hradů v Japonsku, nachází se ve městě Nagoya a byl postaven na počátku 17. století na příkaz Tokugawa Ieyasua. Hrad je známý především svými pozlacenými ozdobami ve tvaru shachi shachi (mýtických ryb) na střeše hlavní věže, které se staly symbolem Nagoyi. Původní stavby byly během druhé světové války z velké části zničeny, ale později byly rekonstruovány a dnes je areál významnou historickou památkou a turistickou atrakcí. Součástí hradu je také věrně obnovený palác honmaru, který představuje ukázku tradiční japonské architektury období Edo. I tento hrad samozřejmě stojí za návštěvu.
Dcera Tokutomi senseie
Jeden den jsme společně (Ája, Pavel a já) navštívili dceru Tokutomi senseie (učitele našeho učitele). Dopoledne jsme úspěšně hledali hrob Tokutomi senseie na obrovském Tokijském hřbitově a odpoledne jsme jeli za paní Tokutomi. Díky Nakagawa senseii jsme měli možnost se setkat s dcerou Tokutomi senseie a zavzpomínat na jejího otce. Bylo to opravdu velice zajímavé setkání s velice příjemnou atmosférou. Mohli jsme nakouknout do osobních materiálů Tokutomi senseie k připravované knize o boji s tantō a wakizashi, která bohužel díky smrti Tokutomi senseie se nestihla realizovat. Paní Tokutomi má tyto materiály připravené pro Nakagawu senseie, aby jakožto pokračovatel Tokutomi senseie, pokračoval i v tomto jeho díle.
Muzeum japonského meče v Tokiu
Toto muzeum se nachází ve čtvrti Sumida nedaleko stadionu Ryōgoku Kokugikan a patří k nejvýznamnějším institucím věnovaným studiu a uchovávání japonských mečů. Bylo založeno organizací Nihon Bijutsu Tōken hozon kyōkai (NBTHK), která se zabývá ochranou a dokumentací tradičních japonských mečů a mečířského umění. Návštěvníci zde mohou obdivovat mistrovská díla slavných mečířů z různých historických období, stejně jako bohatě zdobené koshirae, tsuby a další součásti mečové výstroje. Expozice se pravidelně obměňují a představují meče označené jako významné kulturní památky či národní poklady Japonska. Muzeum je považováno za jedno z nejlepších míst na světě pro studium historie, estetiky a řemeslného zpracování japonského meče, který je v Japonsku vnímán nejen jako zbraň, ale také jako umělecké dílo a symbol samurajské kultury.
47 rōninů a chrám Sengaku-ji
Chrám Sengaku-ji je buddhistický chrám školy Sōtō japonského zen buddhismu v Tokiu poblíž stanic Sengakuji a Shinagawa. Založen byl v roce 1612, po požáru v roce 1641 byl přestavěn na současném místě pěti klany daimyō. Proslavil se svým spojením s incidentem Akō, do kterého bylo zapojeno čtyřicet sedm rōninů, kteří pomstili smrt Asana Takumi-no-Kami Naganoriho v roce 1702 a byli později pohřbeni poblíž jeho hrobu v chrámu. Hroby Asana Naganoriho a „47 rōninů“ jsou národní historickou památkou a na počest rōninů se každoročně 14. prosince koná festival. Muzeum v chrámu vystavuje pozůstatky rōninů a informace o incidentu Akō. Tuto návštěvu jsem plánoval již dlouho dobu a jsem nesmírně rád, že jsem jí konečně zrealizoval. Návštěva hrobů těchto samurajů, byla pro mne opravdu silným zážitkem.
Císařský palác a samuraj/ninja muzeum v Tokiu
Současná budova císařského paláce stojí na místě, kde stával impozantní edský hrad, hlavní sídlo japonských shōgunů – v době, kdy Tokio ještě nebylo Tokiem a neslo název Edo. Původně zde stávala pevnost ze 14. století, kterou shōguni v 16. a 17. století přestavěli tak, že se ve své době dokonce jednalo o vůbec největší hrad na světě. Když císař Meiji přesídlil z Kyōta do Tokia, nechal na místě starého hradu postavit nový dřevěný palác. Ten však lehl popelem během amerického bombardování Tokia za druhé světové války. Domov současného císaře je tedy sice postaven v tradičním stylu, ale ve skutečnosti se jedná o moderní stavbu postavenou z železobetonu v roce 1968. Vzhledem k tomu, že palác obývá císařská rodina, nejsou jeho interiéry běžně otevřeny veřejnosti.
Muzeum samurajů a ninjů ve čtvrti Asakusa v Tokiu nabízí působivou sbírku samurajských zbrojí, včetně vzácných kusů starých přes 300 let. Na rozdíl od tradičních muzeí, kde jsou exponáty za sklem, se v tomto muzeu můžete k těmto historickým pokladům přiblížit zblízka. Velmi zajímavá je tzv. zeď mečů, která představuje rozmanitou sbírku originálních japonských mečů z různých období. Mnoho z těchto zbraní je spojeno s fascinujícími příběhy legendárních samurajů. Expozice ninjů nabízí vhled do historie těchto legendárních válečníků, včetně jejích tajných misí, používaných zbraní a nástrojů. Bohužel je škoda, že toto muzeum se stalo komerčním cirkusem a vytratil se tak původní záměr, seriózně podávat informace o japonské historii.
Hora Takao-san
Spolu s Pavlem jsme také realizovali jednodenní výlet na horu Takao. Takao-san je posvátná hora vysoká 599 metrů nacházející se na západním okraji Tokia. Již více než 1 200 let je významným centrem horského asketismu shugendō a sídlem chrámu Yakuō-in, založeného v roce 744. Hora je spojována s legendárními horskými mnichy yamabushi a uctíváním tengu, nadpřirozených bytostí japonského folklóru. Díky překrásné přírodě, starým cedrovým hájům, bohaté síti stezek a panoramatickým výhledům na Tokio i horu Fuji patří Takao-san mezi nejnavštěvovanější hory v Japonsku. Je oblíbeným cílem poutníků, turistů i zájemců o tradiční japonskou kulturu a duchovní dědictví. Opravdu moc krásné místo.
Hrad Odawara a samurajské muzeum
Hrad Odawara se nachází v prefektuře Kanagawa, ostrov Honshū. Jedná se o rekonstruovaný japonský hrad s historií sahající až do období Kamakura. Ačkoliv současná betonová hlavní hradní věž nazývaná donjon pochází z roku 1960, je postavena na základech původního hradu, zničeného v 70. letech 19. století. Hrad byl historicky strategicky důležitou pevností, odolal obléhání slavných válečníků jako Uesugi Kenshin a Takeda Shingen, a nakonec padl do rukou Toyotomi Hideyoshiho. Dnes je uznáván jako jeden z několika nejkrásnějších hradů Japonska a nabízí také park s muzei a různými expozicemi. Jedno muzeum vystavuje v rámci specifické výstavy The Spirit of Samurai – starožitné samurajské artefakty, jako například kompletní zbroje, přílby kabutō a samurajské meče. Tyto originální exponáty se každý rok obměňují. Toto místo určitě také stojí za návštěvu.
Musím přiznat, že toto Japonsko jsem si opravdu moc a moc užil. Obrovský dík patří Nakagawa senseii a panu Tanakovi a jeho rodině, jak se o nás tři výborně postarali. Dōmo arigatō gozaimasu! Zároveň bych chtěl poděkovat Áje a Pavlovi, za to jací byli výborní parťáci. Díky a kdykoliv znovu.
Text: Martin Hradecký
Foto: Ája, Pavel a Martin